Petr Šťasný
Peter Šťastný (výška 185 cm, váha 91 kg), jenž se narodil 18. září 1956 v Bratislavě, je legendou československého hokeje a absolutně nejlepším slovenským hokejistou všech dob. Jméno tohoto středního útočníka je v celém hokejovém světě vyslovováno s uznáním a úctou.
Svoji kariéru začal v dresu bratislavského Slovanu, kde hrál spolu se dvěma bratry Antonem a Mariánem. Starší Marián, kterého Peter ve svých začátcích tolik obdivoval, hrál ve Slovanu už od roku 1970. Ačkoli Peter nastoupil až k posledním dvěma zápasům základní části 1973-74, měl ve svých sedmnácti letech vstup na prvoligovou scénu opravdu impozantní. Ve druhém zápase v Košicích se postavil do jednoho útoku k nejoblíbenějšímu Čechovi na Slovensku Václavu Nedomanskému. Slovan toto utkání prohrál, ale Peterovi to příliš nevadilo. Pár střídání vedle skvělého „Big Neda“ mu ukázalo cestu kudy se nadále ubírat. V létě 1974 Nedomanský emigroval, a tak se tato fenomenální dvojice hráčů na ledě bratislavského Slovanu už nikdy nepotkala. Následující roky (1974-80) patřil Peter k oporám „belasých“ a spolu se svými bratry přiváděl všechny soupeře k šílenství.
Výbornými výkony upoutal pozornost také reprezentačních trenérů, kteří ho i s bratrem Mariánem povolali do kádru pro mistrovství světa 1976 v Katovicích. Peter sice prošel juniorskými reprezentacemi, ale obléci seniorský dres se lvíčkem na prsou, to bylo přece jen něco jiného. Navíc hokejistů ze Slovenska nebylo v československé reprezentaci nikdy příliš mnoho. Tentokrát tam s nimi byl pouze Vladimír Dzurilla. Peterovi se debut stejně jako celému týmu vydařil. Stal se mistrem světa a navíc jako devatenáctiletý „bažant“ vstřelil osm branek. Vícekrát skórovali pouze „pardubická dvojčata“ Vladimír Martinec - Jiří Novák a uznávaný kanonýr Milan Nový, se kterým hrál Peter v jednom útoku.
Trio slovenských hráčů zůstalo v kádru mistrů světa i pro první ročník Kanadského poháru. Tam už hráli bratři Šťastní spolu v jednom útoku společně s Jaroslavem Pouzarem. Také oni mohli vychutnávat mohutné ovace uznalého montrealského publika po senzační výhře 1:0 nad kanadskými profesionály. Tehdy Peter Šťastný jistě netušil, že takto projevenou úctu mu budou kanadští fanoušci v příštích letech projevovat ještě několikrát. Na vysoce prestižním turnaji skončili naši hokejisté nakonec druzí.
Dalšího výrazného úspěchu se československým hokejistům podařilo dosáhnout následující rok ve Vídni, kde obhájili titul mistrů světa a znovu u toho byl jak Marián tak Peter Šťastní. Asi nejvíce plesalo Peterovo srdce v roce 1979, kdy Slovan Bratislava poprvé a naposledy získal mistrovský titul československé ligy. Velkou měrou se o to zasloužili všichni tři bratři Štastní a další hvězdy Slovanu jako Marcel Sakač, Jozef Bukovinský, Dušan Pašek nebo Dárius Rusnák.
Příští sezóna 1979-80 byla pro Petera Šťastného v Československu poslední. Stačil se ještě vrátit zklamaný z dějiště olympiády v Lake Placid 1980. Sice si zde zahrál v jednom útoku s oběma bratry a v šesti zápasech nasbíral úctyhodných 14 bodů (7+7), ale reprezentace ČSSR obsadila až páté místo. Radovat se mohl alespoň ze získání Zlaté hokejky pro nejlepšího hokejistu své země. Tehdy tato trofej putovala na Slovensko vůbec poprvé. V nejvyšší hokejové soutěži ČSSR byl Peter Šťastný dvakrát zařazen do prvního All-Star týmu (1979, 1980).
Již skutečnost, že Peter Šťastný mohl hrát v NHL, je látka na legendu. Podrobné líčení jeho útěku z komunistického Československa se čte jako zápletka špionážního románu. Tenkrát to nebylo jako dnes, kdy hráči mohou cestoval přes oceán, kdy se jim za chce. V roce 1980 znamenala ilegální emigrace v mnoha případech i smrt. Kdyby byl Šťastný na hranicích polapen, byl by zřejmě zastřelen jako mnozí jiní ilegální uprchlíci. Naštěstí pro Quebec Nordiques a hokejové příznivce všude na světě se Šťastný, jeho těhotná paní Darina a bratr Anton dostali do Kanady z rakouského zájezdu díky aktivním zástupcům Quebecu sice dramaticky avšak bezpečně.
Všechno to vlastně začalo po získání ligového mistrovství se Slovanem Bratislava v roce 1979. Některým funkcionářům se zdalo, že mohou naprosto všechno, a že jejich hráči jsou tu jen od toho, aby s nimi mohli manipulovat. Když se pak titul o rok později nepodařilo obhájit, bylo třeba najít viníky. A těmi se stali bratři Šťastní. Ti byli pro vedení klubu příliš nebezpeční, a to proto, že měli svůj názor, byli silně věřící a lidé je měli rádi. Brzy začalo docházet k mnoha kontraverzím a Šťastným bylo vyhrožováno jak zastavením herní činnosti tak zákazem startu v reprezentačním dresu. V momentě kdy jim mocipáni sáhli na to nejcennější, zrodila se v jejich hlavách myšlenka na emigraci.
V srpnu 1980 odcestoval Slovan Bratislava do Innsbrucku, kde se zúčastnil finálového turnaje Poháru mistrů evropských zemí. Protože Antona o rok dříve draftoval Quebec, rozhodli se Šťastní právě pro tuto frankofonní provincii Kanady, aby mohli hrát spolu. Peter Quebec navštívil už při Kanadském poháru 1976 a evropský styl tohoto města se mu velmi líbil. Následovala situace jak vystřižená z nějakého filmu. Na základě telefonního čísla v obyčejné hokejové brožurce vytočili číslo Gillese Légera z vedení klubu Nordiques a kontaktovali jej ohledně zájmu nastoupit v dresu jejich týmu. Informace o možnosti snadného získání jednoho z nejlepších útočníků v Evropě vyrazila Légerovi dech. Po několika sekundách lapaní po dechu se Léger ozval znovu s tím, že společně s vedením klubu přiletí do Innsbrucku a okamžitě se dohodnou. Stalo se a 26. srpna 1980 s nimi Peter podepsal profi-smlouvu jako volný agent. Vedení Quebecu v čele s prezidentem Marcelem Aubutem se s bratry Šťastnými dohodlo na pět plus jeden rok. V poslední den turnaje odjeli Šťastní s jedním člověkem z Nordiques autem do Vídně a odtud letadlem přes Amsterdam do Montrealu.
Když Quebec Nordiques začali zařizovat odjezd čtyřiadvacetiletého Petera Šťastného z Evropy, věděli, že mezi ně přichází hokejový talent první velikosti. Netušili však, že to co dostávají, je obrovská superhvězda, jejíž hokejové schopnosti navždy poznamenejí tvář NHL. Podobně jako mnozí jiní hráči odchovaní v Evropě byl Peter Šťastný vynikající bruslař a uměl rozdávat přesné přihrávky. V sedmi z prvních osmi ročníků v NHL docílil nejméně sto bodů: 1980-81 (109 bodů), 1981-82 (139), 1982-83 (124), 1983-84 (119), 1984-85 (100), 1985-86 (122) a 1987-88 (111). V prvních devíti letech svého účinkování v této nejtěžší světové soutěži dosahoval průměrně 70 asistencí, v 80. letech jej v počtu získaných bodů a asistencí předčil pouze Wayne Gretzky. Je však rovněž dobré nezapomínat, že Šťastný prožil toto období v NHL v naprosto ideálních hokejových letech (24-34). Když ho přišli spoluhráči jako nováčka ostříhat dohola, nezapomněl připomenout svůj věk a fakt, že má dávno ženu a dítě.
Ke svému prvnímu zápasu v NHL nastoupili bratři Šťastní v jedné řadě 9. října proti Calgary Flames. O pět dnů později dal Anton svůj první gól v soutěži. Peter ho následoval za dalších dvanáct dní. Svou premiérovou branku vstřelil do sítě Tonyho Esposita, brankáře Chicago Blackhawks. Petr a Anton se brzy stali hlavní kostrou quebeckého mužstva. Snad nejvíce o tom vypovídá jejich společný výkon z 20. února 1981. Tehdy se každý z obou bratrů podílel třemi góly na vítězství Quebecu ve Vancouveru v poměru 9:3. A to ještě není všechno. Za méně než 48 hodin (22. února 1981) se jim podařilo vytvořit nový a dodnes nepřekonaný rekord NHL. V utkání s Washington Capitals zaznamenali shodného a zároveň největšího počtu bodů (8) dosažených nováčkem v jednom zápase. Peterova bilance činila čtyři góly a čtyři asistence. Anton vsítil tři branky a na daších pět nahrál. Není pochyb o tom, že právě díky jejich výkonu Quebec zvítězil ve Washingtonu 11:7.
Peter Šťastný v dané sezóně (1980-81) dokonale splnil všechna očekávání a suverénním způsobem zvítězil v Calder Memorial Trophy určenou nejlepšímu ligovému rekrutovi. Vedle této trofeje získal i rekord v počtu bodů dosažených nováčkem (109), jenž přetrval dlouhých dvanáct let. Nedokázali jej překonat ani takoví velikáni jako Dale Hawerchuk, Mario Lemieux, Steve Yzerman či Jaromír Jágr. Tento rekord padl až roku 1993 po útoku „Finského blesku“ Teemu Selänneho. Kromě toho Šťastný vytvořil i několik dalších nováčkovských rekordů, z nichž některé vydržely dodnes. To vše se mu podařilo uskutečnit v klubu, který byl jedním z outsiderů celé soutěže. Ze spoluhráčů si připomenutí zaslouží snad jen mladší z bratrů Šťastných Anton a Michel Goulet. Jinak byl Quebec týmem průměrných hráčů. Bratři Šťastní se stali během několika měsíců miláčky celé frankofonní provincie Kanady. Peter a Anton strávili v Nordiques společně devět sezón 1980-89.
Rok po emigraci se za nimi vydal nejstarší z tojice bratří Marian. První evropská bratrská lajna v NHL tak byla na světě. Všichni tři spolu odehráli čtyři krásné sezóny (1981-85). Pokaždé v jednom útoku nehráli, ale v rozhodujících momentech se vedle sebe často scházeli. Peter Šťastný byl natolik dobrý, že ho trenér Nordiques Michel Bergeron nezřídka používal i ve dvou útocích během jednoho utkání. Také díky tomu se ve své druhé sezóně 1981-82 posunul ze šestého na třetí příčku nejproduktivnějších hráčů ligy. V sezóně 1982-83 se umístil na vynikajícím druhém místě kanadského bodování. S počtem 93 asistencí se zařadil na třetí místo historických tabulek jedné sezóny hned za Waynea Gretzkyho a Bobbyho Orra. Tento výkon dokázali později překonat jen Mario Lemieux, Pat LaFontaine a Adam Oates. Snad i proto mu v Kanadě stejně jako každé jiné velké hvězdě vymysleli přezdívku – „Petr Veliký“, hokejový car. V první desítce se pak ještě objevil v letech 1983-84 (čtvrtý), 1985-86 (šestý) a 1987-88 (šestý).
V srpnu 1984 připravil Peter Šťastný hokejovým příznivcům v Československu naprostý šok. Na jaře tohoto roku obdržel kromě kanadského občanství také pozvánku do přípravného kempu Kanady na třetí ročník Kanadského poháru. Emoce v rodné zemi byly vystupňovány provokacemi médií, v tom smyslu, že Kanada asi nemá dostatek vlastních dobrých hokejistů, když musí použít služeb u nich nenarozeného hráče. Bohužel pro ně byl už tehdy Peter Šťastný opravdu řádným kanadským občanem, a tak měl stejné právo jako každý jiný rodilý Kanaďan nosit javorový list na prsou.
V přípravě na turnaj byl dokonce i Anton, ale ten se v konečné nominaci nakonec neobjevil. Zato Peter se najednou ocitl v jedné šatně s takovými hráči jako Paul Coffey, Ray Bourque, Mark Messier, Mike Bossy, Larry Robinson nebo samotný Wayne Gretzky. Předposlední zápas skupiny hrála Kanada proti ČSSR a nenašli byste mezi hokejisty v dresech s kanadským listem více nervóznějšího hráče než Petera Šťastného. Přestože se čs. komentátoři snažili během celého utkání hráče domácího celku s číslem 26 neustále ignorovat, Peter se divákům u televizních obrazovek připomněl po svém. Své bývalé vlasti vstřelil jeden gól a přispěl tak k vysoké výhře Kanady 7:2. „Javorové listy“ turnaj nakonec vyhrály a Peter si mohl připsat zisk velmi prestižní týmové trofeje.
Mnozí Petera Šťastného srovnávali s Wayne Gretzkym a říkali: „Kdyby hrál v lepším týmu, kdo ví?“ Šťastný se stal jedním z nejlepších centrů historie NHL, přestože kolem sebe neměl tak kvalitní spoluhráče či dokonce osobní hlídače jako „The Great One“. Peter musel své akce sám vymýšlet i zakončovat, ať už přesnou střelou, nebo ještě přesnější přihrávkou. Právě tento fakt, že se dokázal v absolutní špičce držet bez výrazné podpory osobních spoluhráčů, je největším důkazem jeho kvalit.
Šťastný hrál za Quebecu Nordiques dest let (1980-90) a stal se pro něj legendárním hrdinou. Quebečané na něho spoléhali především v nejtvrdších bitvách o provincii Quebec mezi Nordiques a slavnými Canadiens. Právě proti Montrealu zaznamenal Peter svůj životní gól, když ve čtvrtfinále play off 1985 rozhodl v prodloužení sedmizápasovou válku o vítězství v Adamsově divizi. Slavný gól dal brankáři Canadiens Steve Penneymu. V dresu svého klubu se stal prvním evropským kapitánem v NHL (1985-90) a navíc prvním Evropanem historie soutěže, který pokořil bájnou hranici tisíce bodů. Tím slavným večerem s opravdu velkým „V“ byl 19. říjen 1989. Třiatřicetiletý útočník toho dosáhl střelou do prázdné branky Chicaga Blackhawks. Když se tak stalo, měl na svém kontě 682 odehraných zápasů. Tak rychle překonali „tisícovku“ jen skutečná superesa ligové historie: Gretzky, Bossy a později i Mario Lemieux. Jinak nikdo. Velká oslava přišla až v následujícím domácím zápase. Vyprodaná hokejová aréna Colisee de Quebec stála na nohou a zahrnula Šťastného vřelými ovacemi. Na ledové ploše byl roztažený červený koberec. Ve středovém kruhu stála Petrova žena Darina, dcery Katka a Krystýna, synové Palko a Jano. Nechyběla ani jedna z největších legend NHL a zároveň Peterova živoucí modla Stan Mikita.
Ironií dané sezóny je, že i když se v ní stal Peter „nesmrtelnou“ ikonou klubu, byl z Quebecu 6. března 1990 vyměněn do New Jersey Devils za průměrného Craiga Wolanina plus budoucí náhradu (13. srpna 1990, Randy Velischek) a začal tak novou kapitolu své zámořské existence. I po přechodu do Spojených států si uchoval vysokou výkonnost a patřil k nejproduktivnjěším hráčům týmu. Pravidelnou normu alespoň jeden bod na utkání se mu však udžet nepodařilo.
Znovu obléknout československý dres mohl a chtěl po pádu komunismu na pátém ročníku Canada Cupu 1991. Bohužel se tenkrát nedohodl s trenérem Hlinkou na počtu nominovaných slovenských hráčů. Šťastný podle svých slov nechtěl dělat velká gesta, tvrdil, že mu jde o dobro věci, o spravedlnost a o princip. Nebylo to však poprvé ani naposledy, co otevřeně mluvil trenérům do sestavy. Účast v reprezentaci tedy odmítl.
V roce 1993 mu v New Jersey skončil kontrakt a on chtěl ukončit kariéru znovu v Quebecu. Angažmá ztroskotalo na odmítavém postoji generálního manažera Pagého a Peter se rozhodl vrátit domů. V dresu Slovanu Bratislava nastoupil ke čtyřem zápasům sezóny 1993-94, v nichž zaznamenal čtyři asistence. Více se věnoval působení ve slovenské reprezentaci, která bojovala v kvalifikaci o účast na olympiádě v Lillehammeru. Tu si nakonec vybojovala a Peter Šťastný se jako kapitán rozhodl uplatnit veškeré své schopnosti a zkušenosti ve prospěch národního týmu samostatného Slovenska i na nadcházejících ZOH.
Hokejisté s dvojitým křížem na dresech si počínali na olypijských hrách nadmíru zdatně. Po remízách s favority Švédskem a USA uštědřili debakl Itálii a v dalším zápase dokonce porazili olympijský výběr Kanady (3:1). Nejvíce se vyznamenal Šťastného útok s Pálffym a Daňem na křídlech. Slovensko sice vyhrálo svoji skupinu, ale jeho spanilá jízda skončila už ve čtvrtfinále. Skóre zápasu s Ruskem neotevřel nikdo jiný než Peter Šťastný, ale sborná přesto nakonec zvítězila brankou v prodloužení. Stejně nešťastně vypadli ve čtvrtfinále s Kanadou také čeští hokejisté a tak se v boji o páté místo na turnaji naskytl první pikantní souboj dvou bývalých federálních sousedů. Slováci po slibném začátku nakonec prohráli vysoko 1:7.
Olympiáda v Lillehammeru měla být původně poslední akcí Šťastného úspěšné kariéry. Ale Peter na ní podal tak brilantní výkon, že se nebylo čemu divit, když pro zbytek ročníku 1993-94 podepsal (9. března 1994) velkorysou smlouvu (dva miliony dolarů ročně) s klubem St. Louis Blues. V sezóně 1993-94 však nastupoval v dresu Blues pouze sporadicky. To se opakovalo i o rok později 1994-95. Během stávky NHL se Peter věnoval své rodině a následně nastoupil ještě k šesti zápasům za St. Louis. Rozporuplný trenér Bleusmanů Keenan začal Štastného bez vysvětlení čím dál více přehlížet. Ke vší smůle se dostavilo i nepříjemné zranění kolena, které si Peter způsobil při hraní pozemního hokeje se svými dětmi. Během své rokonvalescence přestal věřit, že se mu ještě podaří vrátit se zpátky do základní sestavy Blues. Brusle však na hřebík nepověsil a v domacím prostředí reprezentoval Slovensko na MS 1995 skupiny „B“. O postupujícím se mělo rozhodnout v klíčovém zápase mezi Slovenskem a Lotyšskem. Utkání mělo neskutečně dramatický průběh. Důležitý gól na 4:2 vsítil symbolicky právě Šťastný. Jeho zásluhou si tak Slovensko vybojovalo postup do elitní skupiny pro MS 1996 ve Vídni. Peter Šťastný byl právem vyhlášen nejlepším útočníkem turnaje a nominován do All-Star šampionátu. Poslední hokejová kapitola neuvěřitelného příběhu Petera Štastného se tak štastně uzavřela.
V době kdy se s aktivní kariérou loučil byl Peter Šťastný nejlépe bodujícím Evropanem NHL všech dob. V celkovém pořadí všech hráčů mu tehdy připadla sedmnáctá pozice.
Během patnáctileté kariéry v základní části NHL (1980-95) odehrál 977 zápasů ve kterých zaznamenal 1239 bodů za 450 branek a 789 nahrávek. Ve dvanácti ročnících play off nastoupil k 93 utkáním v nichž vstřelil 33 gólů a u 72 asistoval. V létě 1995 kývl na nabídku pracovat v organizaci St. Louis jako evropský vyhledávač mladých talentů.
Šestinásobný účastník All-Star Game (1981-84, 1986, 1988), který sice nikdy nezvedl nad hlavu Stanley Cup, se 16. listopadu 1998 dočkal velkého osobního vyznamenání. V tento den byl spolu se svým někdejším spoluhráčem z Quebeku Michelem Gouletem uveden do Hokejové síně slávy. „Mé srdce patří Quebecu“ vyznal se Peter Šťastný při této příležitosti. Že si ho v Quebecu stále považují, dokázala benefice na jeho počest, kde svého hrdinu přivítal dvacetiminutový nepřetržitý potlesk zaplněné haly Le Colisée.
Dalšího významného ocenění se Peter Šťastný, který jako jediný během své kariéry reprezentoval na velkých mezinárodních akcích tři státy, dočkal v roce 2000. Za svá skvělá vystoupení na MS-A 1976-79 (dvě zlaté a dvě stříbrné medaile), MS-B 1995 (první místo) a ZOH 1980, 1994 (páté a šesté místo) byl slavnostně vybrán do Síně slávy IIHF.
Schopnosti Petera Šťastného přizpůsobit svůj herní styl pojetí boje v NHL otevřela dveře stovkám dalších evropských hráčů.
Statistiky na mezinárodní úrovni:
- MS 1976 (Polsko, Katovice), ČSSR (1. místo), 9 zápasů (8+4)
- Canada Cup 1976, ČSSR (2. místo), 7 zápasů (0+4)
- MS 1977 (Rakousko, Wien), ČSSR (1. místo), 10 zápasů (3+5)
- MS 1978 (ČSSR, Praha), ČSSR (2. místo), 10 zápasů (5+6)
- MS 1979 (SSSR, Moskva), ČSSR (2. místo), 8 zápasů (2+3)
- ZOH 1980 (USA, Lake Placid), ČSSR (5. místo), 6 zápasů (7+7)
- Canada Cup 1984, Kanada (1. místo), 8 zápasů (1+2)
- ZOH 1994 (Norsko, Lillehammer), Slovensko (6. místo), 8 zápasů (5+4)
- MS-B 1995 (Slovensko), Slovensko (1. místo), 6 zápasů (8+8)
Wayne Gretzky
Mimořádný talent a hokejové mistrovství Waynea Gretzkyho je známé nejen příznivcům nejrychlejší kolektivní hry na světě, ale i široké laické veřejnosti. O jeho jedinečnosti svědčí mimo jiné skutečnost, že 9. ledna 1998 suverénně vyhrál anketu odborného časopisu The Hockey News o nejlepšího hokejistu v dějinách NHL. Za sebou přitom nechal takové veličiny, jakými byly Bobby Orr, Gordie Howe či Mario Lemieux.
Wayne Douglas Gretzky (výška 183 centimetrů, váha 84 kilogramů) se narodil 26. ledna 1961 v Brantfordu v kanadské provincii Ontario. Svými rodiči byl vychováván k úctě třech základních hodnot, jež jsou pro většinu kanadského národa víc než posvátné: rodina, víra a lední hokej. Hokejkou a bruslemi byl okouzlen už v době, kdy ještě neuměl pořádně mluvit. Již v necelých dvou letech začal pravidelně překonávat svého prvního brankáře. Byla jím jeho babička a brankou se stalo křeslo, na kterém seděla.
Netrvalo dlouho a otec Walter byl nucen na dvoře rodného domu postavit kluziště, později s nadsázkou nazývané ”Wally Coliseum”. Nic jiného mu totiž nezbylo. Vystavovat se rozmarům třeskuté zimy u zamrzlé řeky Nieth, kde Wayne často trénoval, se mu brzy omrzelo.
Právě pod Waltrovým dohledem se malý Wayne začal učit všem hokejovým dovednostem, bruslením počínaje a technikou hole konče. Obvykle trénoval každý den hned po škole a až do soumraku. Maminka Phyllis, která ho volávala domů na večeři, musela své příkazy neustále opakovat.
Organizovaným hokejistou se Gretzky stal již ve svých šesti letech, kdy s jedenáctkou na zádech začal nastupovat ve třetím útoku brantfordských Nadrofsky v žákovské lize Novice (1967-72). Byl tehdy ještě tak mrňavý, že mu otec musel velký dres na pravé straně zvednout a přišít, aby mu nepřekážel při střelbě. Wayne si na takto upravenou výstroj maximálně zvykl a na památku otcova činu ji tak nosil v každém dalším zápase až do konce své kariéry. Tehdy bylo pro něj typické i používání bílých hokejových rukavic. Snad kvůli nim, ale také pro jeho rychlé a obratné bruslení, mu všichni začali přezdívat ”The White Tornado”.
Již od samého počátku patřil mezi ojedinělé postavy ledových ploch a to nejen proto, že odjakživa soupeřil s hráči dvakrát tak staršími a velkými, než byl sám. O tom, že se jim bez problému vyrovnal, svědčí i některé statistické údaje z těchto let. Ve své druhé sezóně vstřelil 27 branek, o rok později už 104, a pak dokonce 196.
Šest let před vstupem na profesionální dráhu vytvořil svůj první rekord. Nebylo mu ještě ani jedenáct (měřil tehdy 130 centimetrů), když v 69 zápasech ligy Novice (Brandtford Nadrofsky 1971-72) zatížil konto soupeřových brankářů 378 brankami a na dalších 139 se podílel. Jelikož to byl naprosto ojedinělý výkon, dostalo se jeho jménu celonárodního povědomí a všem odborníkům bylo jasné, že se právě zrodil zázračný chlapec a budoucí velká hvězda nejen kanadského hokeje.
Jeden z novinářů mu tehdy poprvé přiřkl přezdívku ”The Great One” a dokonce se objevila spekulace, že klub NHL New York Rangers chce koupit celý tým Brantfordu, jen aby na něj získal výsadní právo. Právě tehdy se Wayne poprvé setkal se svým idolem Gordiem Howem a v jednom ze svých prvních rozhovorů pro Toronto Telegram´s se vyznal: ”Mým velkým vzorem je Gordie Howe. Jednou bych chtěl být tak dobrý jako on.” Gordie mu na oplátku poradil, jak ”pilovat” backhandovou střelu. Byla to rada přímo osudová. Skoro o dvacet let později (15. října 1989), právě střelou přes ruku, překonal jeden z nejfantastičtějších Howeho rekordů.
Následující tři úspěšné sezóny strávil v brantfordských klubech Brantford Tukstra (Peewee 1972-74, 105 a 196 branek) a Brantford Charcon Chargers (OMHA 1974-75, 90 branek). Když tenkrát brantfordští cestovali ke svým zápasům mimo město, vítali je plakáty typu: ”Přijďte se podívat na Wayne Gretzkyho, desetileté střelecké eso z Brantfordu”. Na hokejové mistrovství zázračného dítěte se ve vyprodaných stadiónech chodily dívat patnáctitisícové zástupy fanoušků.
Sláva však není vždycky jen příjemná a mladé hvězdičce přinesla v rodném městě i spoustu závisti. Wayne si stále více uvědomoval, že existují dva druhy lidí. Jedni, kteří jej chtějí vytesat do žuly a druzí, jež by se ho rádi zbavili. Ve čtrnácti letech se rozhodl nevraživost okolí a přehnaný tlak na svoji osobu přestat snášet. Východisko z kritické situace nalezl v myšlence opustit domov a vydat se hledat štěstí do rušných ulic velkoměsta. Rodiče jeho nápadem nebyli vůbec nadšeni, ale Wayne tolik naléhal, že nakonec svolili a uhrovitý puberťák se tak mohl stěhovat do nedalekého Toronta. Tady bydlel u cizí rodiny a brzy se mu začalo stýskat. Na druhou stranu si zase nemohl vynachválit skutečnost, že ho v ontarijské metropoli nikdo nezná a znovu se začal cítit svobodně.
V juniorské soutěži OHA-B se představil podobně velkolepě. Debutoval v sezóně 1975-76 s klubem Toronto Vaughn Nationals (28 zápasů, 27+33) a hned ukořistil cenu pro nejlepšího nováčka, tzv. Metro OHA-B Rookie of the Year Award. Následující ročník 1976-77 odstartoval s mužstvem Toronto Seneca Nationals (32 zápasů, 36+36) ještě v soutěži OHA-B, tři zápasy si už také zahrál v OMJHL s Peterborough Petes (0+3). Peterborough se stal sice jediným týmem jeho hokejové cesty, za který neskóroval, ale i tak - navzdory svému mládí a malé postavě - právě v jeho dresu poprvé zapůsobil na profesionální skauty.
Nový ročník 1977-78 zahájil v Sault Ste. Marie Greyhounds, kam se mu původně vůbec nechtělo. Ale po shlédnutí města a dohodnutí podmínek změnil názor. Nejvíce se mu zamlouvalo, že mohl bydlet u rodiny, kterou dobře znal a rodiče Waynea si zas nemohli vynachválit smluvní klauzuli, podle které mu v případě zranění zaplatí klub čtyři roky na jakékoliv univerzitě v Severní Americe.
Po připojení ke Greyhounds požádal Wayne týmové vedení o číslo devět, které nosil jeho dětský idol Gordie Howe. Bohužel, to už měl zamluvené jeho spoluhráč Brian Gualatzie, a tak se musel spokojit s devatenáctkou a chvíli čtrnáctkou. V době, kdy Phil Esposito po přestupu z Bostonu do NY Rangers zdvojil svoji sedmičku na 77, mu trenér Murray ”Muzz” MacPherson doporučil, ať si oblékne trikot s dvěma devítkami. Jistě netušil, jak velký sportovní mýtus tím uvedl v život.
Daná sezóna byla jeho jedinou kompletní v OMJHL (tehdy Ontario Hockey Association). Wayne se stal se 182 body nejproduktivnějším hráčem svého týmu a z pohledu celé ligy skončil hned za vítězným Bobby Smithem (192). Druhý, tentokrát za Dino Ciccarellim (72), byl i v počtu dosažených gólů (70) a opět za Smithem (123) i v počtu přihrávek (112). Skvělé výkony mu vynesly nominaci do druhého All-Star Teamu OMJHL, titul nováčka roku (Emms Family Award) a hráče s nejsportovnějším vystupováním (William Hanley Trophy).
Na přelomu roku 1977-78 se Gretzky představil na juniorském šampionátu v Quebec City, kde domácí Kanaďané získali bronzovou medaili. Původně ho reprezentační trenéři do tréninkového kempu povolali jen proto, že vedl tabulku produktivity OMJHL. Spíše se ale domnívali, že vzhledem k jeho křehké postavě nebude mít žádnou šanci, aby se do konečného výběru dvacetiletých hokejistů protlačil. Jak hodně se mýlili, ukázal průběh šampionátu. Ani ne sedmnáctiletý hoch vyhrál kanadské bodování celého turnaje (17 bodů) a po zásluze byl vyhlášen nejlepším středním útočníkem. Po skončení šampionátu se vrátil do probíhající OMJHL, aniž by byl v kanadském bodování předstižen.
V Sault Ste. Marie však nezůstal dlouho. Již po skončení tohoto ročníku opustil mužstvo trenér MacPherson, na jeho místo přišel nový kouč Theriault, a ten si zamanul, že z Gretzkyho udělá obránce. Pod jeho vedením se Wayne cítil na ledě jako v řetězech a brzy zatoužil změnit působiště. NHL tehdy mladým juniorům příliš šancí nedávala, a tak mu jeho agent, rodinný přítel, který mu pomáhal od patnácti let, Gus Badali, sehnal místo v konkurenční soutěži World Hockey Association. Nejprve o sedmnáctiletou hvězdu projevil zájem Birmingham Bulls, tam však nakonec zakotvil jiný borec - Michel Goulet. Gretzky zamířil do Indianapolisu, kde 12. června 1978 podepsal s místními Racers svoji první profesionální smlouvu (čtyřletý kontrakt na 825 tisíc dolarů).
Ve městě automobilových závodů zažíval stejné pocity anonymity jako u torontských juniorů. Nikdo si jej nevšímal a možná že až příliš. Kromě zahajovacího utkání (11 tisíc diváků) chodilo na zápasy týmu zhruba jen šest tisíc diváků, a když poslali Gretzkyho rozdávat autogramy a prodávat permanentky do obchodního centra, zájem o podpis ”největšího taháku klubu” projevili za dvě hodiny pouze čtyři kolemjdoucí, lístek neprodal žádný. Kvůli finančním problémům a následnému bankrotu organizace Racers hájil Gretzky jejich barvy v pouhých osmi zápasech ročníku 1978-79 (3+3).
Týmový majitel Nelson Skalbania dlouho neváhal a 2. listopadu 1978 prodal Gretzkyho společně s Eddiem Mio a Peterem Driscollem za 700 000 dolarů a budoucí nespecifikovanou náhradu (údajně dalších 150 tisíc dolarů) do Edmontonu. Wayne se ”Naftařům” upsal až do roku 1999, tedy na plných jednadvacet let. Premiéru v NHL si odbyl o rok později, protože v době, kdy v Edmontonu začínal, hráli Oilers stejně jako Racers v konkurenční WHA. Když 3. listopadu 1978 nastoupil sedmnáctiletý fenomén po přestupu z Indianapolis Racers poprvé za Edmonton, měl na sobě dres s číslem dvacet. Nový trikot s jeho poznávací značkou ještě nebyl připraven. Byl to jediný zápas Gretzkyho profesionální kariéry, kdy hrál bez své ochranné známky.
I ve WHA dokázal během sezóny 1978-79 nasbírat přes sto bodů (110) a v tabulce produktivity obsadil třetí místo za Real Cloutierem (129) a Robbie Ftorkem (116). Stejná příčka mu patřila i mezi střelci (46) a pátá v hodnocení nejlepších nahrávačů (64). Vůbec nikdo se nedivil, že získal cenu Lou Kaplan Trophy pro nejlepšího nováčka a nominaci do druhého týmu hvězd. Ve svém jediném play off ve WHA (1979) se stal nejlepším pohárovým střelcem (10) a vítězem kanadského bodování (20). Výrazně tak napomohl Edmontonu postoupit do finále The AVCO World Trophy, kde však Oilers v šestizápasové sérii nestačil na hokejisty Winnipegu Jets. V polovině této sezóny se mu splnil jeden z jeho největších dětských snů, když si v lednu 1979 zahrál v týmu All-Star WHA po boku Gordieho Howea a jeho syna Marka ve třech exhibičních zápasech proti Dynamu Moskva.
Když Gretzky poprvé přiletěl do Edmontonu, bydlel u Glena Sathera, jenž mu slíbil, že se jednoho dne stane kapitánem týmu, který vyhraje Stanleyův pohár. Trenér a generální manažer Edmontonu už tehdy moc dobře věděl, jak dobrý Gretzky může být. Ovšem kdoví, zda tušil, že bude trénovat nejdominantnějšího hráče v celé historii ledního hokeje. Sather pro Gretzkyho postupně získal neobyčejně nadané spoluhráče, mimo jiné Marka Messiera, Glenna Andersona, Jari Kurriho, Paula Coffeyho, či oba brankáře Granta Fuhra a Andyho Mooga, jež společně dosáhli mnohých úspěchů a rekordů, které se staly nevyčerpatelným námětem pro psaní legend. Gretzkyho hra se pak lišila od všeho, co neslavnější liga světa kdy viděla. Ale nepředbíhejme....
Po zániku WHA v roce 1979 odstartoval Edmonton Oilers spolu se třemi dalšími týmy, které si zaplatily vstupní licenci v National Hockey League. Gretzky byl do té doby hvězdou na každé úrovni, na které hrál, ale přesto mnoho znalců pochybovalo, zda hubený osmnáctiletý mladík může v nejnáročnější hokejové soutěži uspět. Projevená nedůvěra vždycky Wayneho motivovala, a tak si tentokrát předsevzal, že všem škarohlídům dokáže, jak hodně se pletou.
První zápas v NHL sehrál 10. října 1979 v bouřlivé aréně Chicago Stadium. Gretzky v utkání proti Blackhawks znamenal premiérový bod v soutěži, přihrávkou na gól Kevina Lowea. Navíc pro Edmonton to byl vůbec první gól v lize. O čtyři dny později (14. října 1979) ve svém třetím zápase s Vancouverem Canucks přišla řada i na Wayneho, když bekhendem prostřelil brankáře Glena Hanlona. Už v úvodním ročníku ukázal, že je třeba brát Edmonton Oilers, především pro jeho osobu, opravdu vážně.
15. února 1980, v utkání Edmonton - Washington 8:2, nahrál na sedm gólů, čímž vytvořil svůj první rekord NHL (největší počet asistencí nováčka ligy). V kanadském bodování dosáhl 137 bodů za 51 branek a 86 nahrávek. Víc nezaznamenal nikdo, ale ani tak se nestal držitelem Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče základní části. Stejného počtu bodů dosáhl i Marcel Dionne, ten však dal o dva góly víc, a tak trofej patřila jemu. Gretzkymu utekla i Calder Trophy pro nejlepšího nováčka soutěže, protože mu vedení NHL oznámilo, že jeho předchozí sezóna ve WHA mu byla započítána jako první rok profesionálního hokeje. Nicméně výborná sezóna mu úplně upřena nebyla. Obdržel nejcennější individuální trofej Hart Memorial Trophy pro nejlepšího hráče soutěže. Nikomu v historii NHL se nikdy předtím a ani nikdy potom nepodařilo získat tuto trofej hned v premiérovém roce.
Gretzky byl spokojen i mimo led, neboť do sestavy Oilers se po čtyřech zápasech v Central Hockey League probojoval jeho budoucí velký kamarád a edmontonský rodák Mark Messier (Houston Apollos) a společně si tyto mladé sportovní naděje dosyta užívaly nejen hokeje, ale i civilního života.
V následujících sedmi ročnících Gretzky Hart Memorial Trophy pokaždé obhájil a navíc si i dostatečně vynahradil upřené trofeje z první sezóny. Než ho v roce 1988 sesadil Mario Lemieux, byl pokaždé králem produktivity, tudíž laureátem na Art Ross Trophy: 1980-81 (164 bodů), 1981-82 (212), 1982-83 (196), 1983-84 (205), 1984-85 (208), 1985-86 (215), 1986-87 (183). Další Art Rossovu trofej připojil až po dvouleté přestávce v ročnících 1989-90 (142) a 1990-91 (163). Poslední vítězství v tabulce kanadského bodování zaznamenal v sezóně 1993-94 (130). To jsme ale opět poněkud předběhli dobu.
Knihu rekordů NHL začal přepisovat již ve své druhé sezóně 1980-81. Dosaženými 109 asistencemi dal zapomenout na výkon Bobbyho Orra z ročníku 1970-71 (102 přihrávek). Gretzkyho 164 bodů vymazalo do té doby rekordních 152 bodů Phila Esposita, taktéž z ročníku 1970-71. Nezapomenutelnou zůstává především jeho třetí sezóna 1981-82, ve které jednadvacetiletý mladíček nastřílel 92 branek, tedy více gólů, než kolik odehrál zápasů. Něco takového se stalo vůbec poprvé v celé historii ligy. Do té doby rekordních 76 branek Phila Esposita ze sezóny 1970-71 překonal o 16 zásahů (77, 78 a 79 branku vstřelil 24. února 1982 v Buffalu). K dosažení padesátigólové hranice potřeboval pouhých 39 zápasů od startu ligy (30. prosince 1981, do prázdné branky Philadelphii Flyers), čímž dal navěky zapomenout na rekordy Maurice Richarda a Mikea Bossyho (oba k překonání 50ti gólové hranice potřebovali odehrát 50 utkání). V dané sezóně se stal i prvním a dodnes jediným hráčem historie NHL, jenž překonal hranici dvě stě bodů (212). To znamenalo, že na tehdejších 417 brankách Edmontonu se podílel více jak z poloviny! V jeho podání to však nebylo zdaleka naposledy.
O Gretzkyho užitečnosti, neopakovatelnosti a nenahraditelnosti svědčí i mnoho dalších faktů. Celá americká sportovní veřejnost jej v populárním časopise Sports Ilustrated zvolila nejlepším sportovcem roku (1982). Jeho předchůdce a do té doby držitel téměř všech individuálních rekordů, Gordie Howe, o něm tehdy prohlásil: ”Wayne má na ledě neskutečný přehled. Je to jediný hráč, který ví, kde se právě nachází všichni ostatní hráči a umí vytušit, co budou dělat.” Opravdu skvělá předvídavost, vysoké nasazení během celého utkání a schopnost rozhodnout zápas, byly vlastnosti, díky nimž se Wayne stal hlavním trumfem edmontonského hokeje osmdesátých let.
Zatímco Gretzky sbíral jedno individuální ocenění za druhým a s neuvěřitelnou lehkostí bořil mýty a rekordy soutěže, Edmonton na výrazný týmový úspěch teprve čekal. Již z kraje osmdesátých let se ale v jeho středu vyklubala celá řada vynikajících hokejistů, kromě již zmiňovaného Messiera, Kurriho, Coffeyho, Andersona, Fuhra či Mooga, to byli např. kapitán mužstva Lee Foggolin, Kevin Lowe, Charlie Huddy, Randy Gregg, Ken Linseman, Jaroslav Pouzar, Dave Semenko a další, jež byli zárukou brzkých úspěchů. Jak už bylo jednou řečeno, za vším je třeba hledat pečlivou práci generálního manažera a trenéra v jedné osobě Glena Sathera, jenž do Edmontonu soustředil výrazné osobnosti s obrovským týmovým duchem a odhodláním něco dokázat.
Díky tomu si mohli fanoušci hokeje z nejseverněji položeného města NHL již po čtyřech letech vychutnat atmosféru finále Stanley Cupu 1983. V něm ale Edmonton ještě hladce podlehl suverénu té doby, mužstvu New York Islanders (0:4 na zápasy). I když se stal Gretzky nejlepším nahrávačem (26 - nový rekord) a nejproduktivnějším hráčem (38 - nový rekord) play off, byl finálovou prohrou nesmírně zklamán. Naštěstí pro něj nemusel smutnit dlouho.
Naprosto nevídaným způsobem odstartoval Gretzky novou sezónu 1983-84. Zápas co zápas byl jednoduše k neudržení a v soupeřově obraně řádil jako černá ruka. Zaznamenal nepřetržitou šňůru 51 utkání, v nichž dokázal bodovat. Jeden z nejúžasnějších rekordů v historii ledního hokeje se zastavil (ukončen 28. ledna 1984, v 52 zápase s Los Angeles, brankář Markus Mattsson) na bilanci: 51 zápasů od startu ligy, 61 gólů, 92 asistencí a 153 bodů. Bylo nad slunce jasné, že na konci ročníku podruhé v kariéře překoná hranici 200 bodů (nakonec - 205), ale to největší zadostiučinění jej čekalo teprve v play off.
Už po roce se totiž finálová série znovu opakovala, ale tentokrát se radoval Edmonton, který NY Islanders vyřídil v pěti utkáních. Během roku totiž hvězdy Oilers mentálně dozrály a kromě Gretzkyho (s 22 asistencemi opět nejlepší nahrávač a s 35 body i nejproduktivnější hráč play off) vynikl i Mark Messier, jenž po skončení posledního zápasu sezóny obdržel Conn Smythe Trophy pro nejlepšího hráče vyřazovacích bojů. Éra neporazitelných ”Ostrovanů” - Smitha, Potvina, Trottiera, Bossyho, Gillese, Nyströma tak definitivně skončila a začala absolutní vláda nové dynastie Oilers.
Jako první zdvihl nad hlavu slavný ”křapáč” nový kapitán mužstva Wayne Gretzky, jenž tak umlčel všechny kritiky, kteří mu bez ustání předhazovali, že bez vítězství ve Stanley Cupu se nikdy nestane velkým hráčem. Nemalý podíl na pohárovém triumfu měli i Evropané - Jari Kurri, Willi Lindström, Jaroslav Pouzar a Raimo Summanen, s nimiž Edmonton produkoval pohledný a především rychlý kombinační hokej. Výsledkem útočné hry Edmontonu za Gretzkyho éry (1979-88) se Oilers podařilo v šesti po sobě jdoucích sezónách pokořit stobodovou hranici: 1981-82 (111 bodů), 1982-83 (106), 1983-84 (119), 1984-85 (109), 1985-86 (119), 1986-87 (106). V pěti ročnících za sebou se nejofenzivnějšímu týmu v dějinách NHL podařilo nastřílet více jak 400 branek: 1981-82 (417 branek), 1982-83 (424), 1983-84 (446), 1984-85 (401), 1985-86 (426).
Slavné vítězství oslavilo naftařské město i v roce 1985, tentokrát po finálové výhře nad Philadelphií Flyers (4:1 na zápasy). Stejně jako před rokem se z triumfu radoval i československý reprezentant Jaroslav Pouzar, jehož hru na pravém křídle svého útoku si Gretzky velmi pochvaloval. V osmnácti vyřazovacích zápasech se lídrovi Edmontonu podařilo obhájit titul nejlepšího nahrávače (30) a s rekordními 47 body i nejproduktivnějšího hráče vyřazovacích bojů. Jeho excelentní vůdcovství bylo právem odměněno Conn Smythe Trophy.
Během osmdesáti zápasů základní části 1985-86 dokázal ”The Great One” nasbírat 215 bodů a o tři body tak překonat vlastní, čtyři roky starý rekord. Vítězství v kanadském bodování by dokonce dosáhl i pouhým počtem asistencí. K úžasnému číslu 163 nahrávek se dokázal nejvíce přiblížit jen Mario Lemieux (141 bodů). Smutnou kaňkou roku bylo smolné vyřazení edmontonské party ve druhém kole Stanley Cupu s Calgary Flames. Nemilosrdnou válku velkých rivalů v bitvě o provincii Alberta muselo ukončit až sedmé utkání, které rozhodl vlastní gól obránce Stevea Smitha (Oilers - Flames 2:3).
V sezóně 1986-87 se namísto tradičního All-Stars Game uskutečnila v Quebec City dvouzápasová exhibice s hráči Sovětského svazu, nazvaná Rendez Vous 87. Kapitánem výběru největších hvězd NHL se stal Wayne Gretzky, který nastoupil v centru prvního útoku mezi svými edmontonskými křídli Jari Kurrim a Esou Tikkanenem. V prvním utkání se zámořským hokejistům podařilo zvítězit 4:3, avšak ve druhém odešli poraženi 3:5. Gretzky nahrál na čtyři branky a stal se nejproduktivnějším hráčem tohoto prestižního klání.
Na konci základní části byl Edmonton potřetí nejlepším týmem ligy (předtím: 1983-84, 1985-86) a po roční pauze se opět probojoval do samého závěru Stanley Cupu. Předtím však 9. dubna 1987, ještě ve vyřazovacích zápasech s Los Angeles Kings, zaznamenal 177. bod, čímž překonal Jeana Beliveaua, do té chvíle vedoucího muže historické tabulky produktivity play off. Finálová série s Philadelphií přinesla nádhernou a dramatickou podívanou, jež se musela rozhodovat až v sedmém klání. V edmontonské hale Northland Coliseum se z první branky radovali Flyers, ale po urputném boji se domácím podařilo utkání otočit na 3:1 a mohli se tak radovat již ze třetího zisku Stanley Cupu. Gretzky se v jednadvaceti zápasech play off stal znovu nejlepším asistentem (29) i vítězem tabulky produktivity (34). Na závěrečném banketu sezóny v Torontu pak mohl předvést celou sklizeň trofejí: poosmé v řadě Hart Memorial Trophy, posedmé v řadě Art Ross Trophy a popáté Lester B. Pearson Award. Zařazení do All-Star Teamu soutěže bylo naprostou samozřejmostí, tentokrát už po sedmé v jedné řadě.
Bohužel, ani v Edmontonu nebylo všechno tak růžové, jak se na první pohled zdálo. Pomalu ale jistě začaly na povrch vyplouvat rozpory hráčů s koučem Glenem Satherem. Kvůli jeho aroganci a přehlíživosti opustili mužstvo v létě 1987 Paul Coffey a Andy Moog, ačkoli zlí jazykové poukazují také na Coffeyho přemrštěné platové nároky. Neustálých kritik za výkony, kterými by se mohl každý jiný hokejista pyšnit, měl už dost i samotný Gretzky. Sather nemohl pochopit, proč jsou dnes hokejisté, narozdíl od jeho éry, tak štědře placeni a neustále hvězdám svého týmu předhazoval. Edmonton navíc začal být ”Velké jedničce” příliš těsný. Neexistovalo pro něj soukromí a většinu času musel trávit zavřený doma.
V nadcházejícím ročníku 1987-88 se mu 1. března 1988 v zápase s Los Angeles (Oilers -Kings 5:3) podařilo připsat 1050. asistenci (nahrávkou na gól Jari Kurrimu), čímž překonal legendárního Gordie Howea (1049 nahrávek). Šestnáctizápasová absence, vynucená zraněním kolene, ho sice připravila o Art Ross Trophy, alespoň ji však mohl využít k odpočinku od veškerého stresu a do play off zase nastupoval s odhodláním. Po vyřazení Winnipegu (4:1 na zápasy), Calgary (4:0) a Detroitu (4:1), přivedl Wayne Oilers do pátého finále během šesti let. Hladkým vítězstvím nad hráči Boston Bruins v poměru 4:0 na zápasy se mu i jeho spoluhráčům podařilo Stanley Cup znovu obhájit. Edmonton tak ve svém devátém roce působení v NHL oslavoval již čtvrtý Stanley Cup. Tehdy Gretzky jistě netušil, že pro něj bude posledním. V devatenácti zápasech play off kapitán Olejářů zcela dominoval. S rekordním počtem 31 asistencí se stal znovu nejlepším asistentem a zároveň nejproduktivnějším hráčem pohárových bojů (43). Po vytvoření dvou nových rekordů finálové série (nejvíce asistencí (10) a nejvíce bodů (13)) nebylo o držiteli Conn Smythe Trophy žádných pochyb.
Gretzkymu se v edmontonském dresu podařilo dosáhnout i několika významných milníků kariéry. Např. 19. prosince 1984 ve svém teprve 424. zápase v regulérní části ligy (samozřejmě rekord NHL) proti Los Angeles Kings dosáhl 1000. bodu (nahrávkou na gól Mike Krushelnyskiho, Edmonton - Los Angeles 7:3) a stal se tak osmnáctým hráčem soutěže, kterému se to podařilo. V ročníku 1986-87 si Gretzky vytvořil další kulaté jubileum. 22. listopadu 1986 mu stačilo pouhých 575. utkání, aby do prázdné branky Vancouveru Canucks vstřelil svůj 500. gól (Edmonton - Vancouver 5:2). To se mu povedlo jako třináctému hráči v pořadí, ale opět s jednoznačně nejmenším počtem odehraných utkání. Není divu, že hráč s číslem 99 byl v Kanadě tou dobou považován za náboženskou ikonu, ke které se modlil celý národ.
V červenci 1988 se Gretzky oženil s americkou herečkou Janet Jonesovou. Svatbu tehdy sledovala celá Kanada a všichni byli zvědavi, koho si vlastně ”jejich” chlapec bere. Chvíle velkého štěstí trvaly necelý měsíc. Devátého srpna svolalo vedení Edmontonu tiskovou konferenci a majitel Oilers Peter Pocklington novinářům oznámil, že právě prodal kapitána svého týmu vlastníku Los Angeles Kings Bruce McNallovi. Pocklingtonovy obchody s prodejem nafty, balením masa nebo podílech na autech se ocitly ve vážných potížích a jejich šéf potřeboval hotovost. Hokejová Kanada cítila zradu a spousta fanoušků, stejně jako samotný Gretzky, na tiskovce neudržela slzy smutného loučení.
Při mamutím trejdu, jenž je dodnes považován za hokejový přestup století, se spolu s ním do Kalifornie stěhovali i Mike Krushelnyski a Marty McSorley. Oproti tomu Oilers získali Jimmy Carsona a Martina Gelinase. Kings navíc pustili tři volby v prvním kole Entry Draftu: v roce 1989 (Oilers přenechali New Jersey: Jason Miller), 1991 (Martin Ručinský) a 1993 (Nick Stajduhar) a na dřevo vyplatili rovných 15 miliónů dolarů.
Všichni Kanaďané a hlavně obyvatelé Edmontonu se cítili podvedeni, oklamáni a pošpiněni. Mnoho lidí obvinilo Janet Jones a přirovnali ji k Yoko Ono, která svým vztahem k Johnu Lennonovi rozbila Beatles. Do jaké míry tento přestup ovlivnila skutečnost, že Janet právě tou dobou dělala v Hollywoodu nesmělé herecké krůčky, ví jen sám Wayne. Našli se i tací, kteří v tom viděli Gretzkyho snahu prodávat své umění v tvrdší měně. Zloba většiny edmontonských fanoušků mířila na majitele klubu Pocklingtona, který byl obviněn z hamižnosti. Nic naplat, nakonec nepomohly ani slzy, hněv, výhružky a stávky. Výsledek zůstal stejný. Gretzky zamířil do Spojených států a v NHL už nikdy neoblékl dres kanadského klubu.
A tak zatímco na celý Edmonton pršely kapky smutku, nad Los Angeles vyšlo slunce. Ve městě hvězd stříbrného plátna se neztratil ani hokejový génius Wayne Gretzky. Než přišel mezi ”Krále”, pohyboval se tento klub na samém chvostu jak NHL, tak i popularity mezi fanoušky v Andělském městě. První housle patřily především basketbalové NBA a klubu Los Angeles Lakers. Příchodem Gretzkyho se rázem všechno změnilo. Do té doby hokejově chladné obyvatelstvo začalo v hale The Great Western Forum houfně navštěvovat zápasy NHL. Účast na těchto utkáních se stala přímo módním trendem. Každý (např. Sylvester Stallone, Tom Hanks, Kurt Russell, Goldie Hawn a Ronald Regan) chtěl být při tom, takže utkání Kings začala být pravidelně vyprodaná. Wayneho přátelský vztah s majitelem Kings Bruce McNallem vedl k společnému zakoupení zvlášť cenných baseballových karet a závodních koní. S hollywoodským hercem Johnem Candym koupil mužstvo amerického fotbalu Toronto Argonauts.
Gretzky všechna hokejová očekávání naplnil hned v první sezóně 1988-89. V úvodním zápase, který se konal 6. října 1988 v aréně The Great Western Forum, ho domácí fanoušci přivítali nadšeným potleskem a Wayne se jim za něj náležitě odměnil. Byl sice poněkud nervózní, ale všechna tréma z něj záhy opadla. Už jeho první střela na brankáře Detroitu Grega Stefana znamenala premiérový gól v novém dresu. Do konce utkání přidal ještě tři asistence a Kings rozdrtili Red Wings 8:2. 23. listopadu 1988 ve svém 718. utkání v Detroitu (opět brankář Greg Stefan) dosáhl 600. gól kariéry. Po deváté překonal padesátigólovou hranici, čímž vyrovnal rekord Mikea Bossyho (ten to ovšem dokázal devětkrát po sobě) a do kanadského bodování si připsal 168 bodů (54+114). Los Angeles se z 18. místa (68 bodů) minulého ročníku probojovalo na velmi pěkné čtvrté místo ligové tabulky (91 bodů). Největší zásluhu na tom měl ten, kvůli kterému stouply návštěvy ze čtyř na šestnáct tisíc - Wayne Gretzky.
Zcela zaslouženě tak vyhrál svoji poslední Hart Trophy a ukázal, že se ”obejde” i bez skvělých spoluhráčů z Oilers. První překážkou v play off se v tomto ročníku stal právě Edmonton. Jeho bývalí chlebodárci vedli už 3:1 na zápasy a Pocklington všude rozhlašoval: ”Lidé v Edmontonu mi říkali, že prodej Gretzkyho je dobrý obchod”. Jenže Los Angeles stačilo vyrovnat a v rozhodujícím sedmém zápase rozhodla ”dobrá investice značky Gretzky” dvěma brankami o postupu Kings. I když ”Králové” ve čtvrtfinále nestačili na pozdějšího vítěze Calgary Flames, lidé v prosluněné Kalifornii se do hokeje přímo zbláznili.
Velkého zadostiučinění vůči svým bývalým zaměstnavatelům se Waynemu dostalo v srpnu 1989, kdy se v Edmontonu zúčastnil odhalení své vlastní sochy v životní velikosti. Jeho sochu se Stanley Cupem nad hlavou nechalo postavit město jako ocenění za skvělé služby a na zlost majiteli Oilers Peteru Pocklingtonovi ji umístilo ke vchodu arény Northlands Colliseum, kudy museli oba denně procházet.
I v barvách Králů z L.A. dál překonával jak individuální, tak týmové rekordy. Nechal za sebou např. rekord rekordů Gordie Howea (1850) v počtu získaných bodů za kariéru. Gretzkymu se to podařilo 15. října 1989, v poslední minutě velmi napínavé podívané s Edmontonem Oilers. 1851. bodu dosáhl střelou z bekhendu, čímž vyrovnal stav zápasu na 4:4 (v prodloužení přidal ještě jednu a Kings zvítězili 5:4). Vzápětí v edmontonské hale vypuklo nezměrné nadšení. Utkání bylo přerušeno a na ledě byl roztažen červený koberec. Mezi přítomnými gratulanty (Walter Gretzky, Janet Gretzky, John Ziegler) se objevil i držitel bývalého rekordu, samotný ”Mr. Hockey”, který se od té doby dívá ”Velké jedničce” na záda ze stále větší vzdálenosti. Nebude od věci připomenout, kolik zápasů potřebovali oba velcí hokejisté odehrát, aby této mety dosáhli. Zatímco Howe jich potřeboval 1767, Gretzky jich měl na svém kontě pouze 780.
V rozjetém ročníku 1989-90 vytvořil Gretzky úderný útok s šikovnými křídli Tomasem Sandströmem a Tony Granatem, jenž například v prvním kole play off s Calgary Flames nasbíral během jednoho zápasu (12:4) patnáct bodů. Kings sice úřadující obhájce trofeje bravurně vyřadili (4:2 na zápasy), ale hned vzápětí nestačili na hráče Edmontonu, prahnoucí po odvetě za minulý rok. Osud vůbec ke Gretzkymu projevil notnou dávku škodolibosti, když mu během jeho prvních čtyř let v Los Angeles postavil pokaždé v utkáních play off do cesty bývalé spolubojovníky. Pouze ve vyřazovacích zápasech 1989 je Gretzky s Kings dokázali udolat. V rozmezí let 1990-92 jim Olejáři třikrát po sobě vystavili nemilosrdné stop: 1990 (druhé kolo, 0:4 na zápasy), 1991 (druhé kolo, 2:4 na zápasy), 1992 (první kolo, 2:4 na zápasy).
V sezóně 1990-91, přesně 26. října 1990 v utkání ve Winnipegu, přihrál Gretzky na gól Thomase Sandströma a zaznamenal tak dosud nikým nepokořenou bájnou hranici 2000 bodů (684+1316). K tomuto úžasnému výkonu potřeboval v základní části soutěže odehrát pouhých 857 utkání. Do konce ročníku stihl překonat ještě jednu významnou metu: 3. ledna 1991 ve svém 886. zápase s NY Islanders prostřelil Glenna Healyho a zaokrouhlil svůj počet branek na 700. Jubilejní 75. sezóna NHL 1991-92 byla pro Velkou jedničku málem poslední. Nejprve si ze zářijového Kanadského poháru odnesl nepříjemné zranění zad, posléze se dozvěděl, že jeho otec Walter vážně onemocněl (mozková příhoda). Nepříjemné okolnosti zatížily jeho psychiku natolik, že začal vážně uvažovat o konci aktivní činnosti. Po projevené podpoře od své ženy Janet a pomalu se uzdravujícího otce si nakonec vše rozmyslel. Situace se poněkud uklidnila a Gretzky opět nabyl duševní pohody, což se velmi záhy projevilo i na jeho hře. Bodový deficit ze začátku ligy už nedohonil, i tak mu však 121 bodů stačilo na třetí místo produktivity. Nutno podotknout, že na spoustě Gretzkyho bodových úspěchů se znovu podílel i ”Létající Fin” Jari Kurri, jenž před začátkem ročníku přestoupil do Los Angeles. Také díky němu se mohl Wayne radovat z dalších velkých milníků své hokejové cesty. Nejprve 21. prosince 1991 svou 732. brankou překonal brankáře Detroitu Tima Cheveldae, a tím v tabulce nejlepších střelců ligové historie odsunul Marcela Dionneho (731 branek) na třetí místo. 4. března 1992, v zápase se San Jose Sharks, nahrál na gól Tonyho Granata, čímž zaznamenal již svou 1500. asistenci (ve svém 986. utkání).
Úvod sezóny 1992-93 byl ještě děsivější než ten předchozí. Lékaři zjistili příčinu Wayneho stále sílících bolestí zad (vyhřezlá ploténka v oblasti hrudní páteře) a jejich vyléčení, či spíše zmírnění, si vyžádalo delší nepřítomnost na ledě. Do soutěže se vrátil až 6. ledna 1993 ve svém 1000. zápase kariéry v základní části s Tampou Bay Lightning. Bezmála čtyřicetizápasové manko se mu dohonit nepodařilo a vinou malého počtu odehraných zápasů poprvé v kariéře NHL nevyhrál klubové kanadské bodování. Vše si vynahradil v bojích o Stanley Cup, kde se stal hlavním strůjcem největšího úspěchu Los Angeles Kings v celé jeho dosavadní historii. Pod jeho panováním likvidovali Kings jeden kanadský klub za druhým. Nejprve si poradili s Calgary Flames (4:2 na zápasy), pak s Vancouverem Canucks (4:2) a v semifinále narazili na Toronto Maple Leafs. Porazit druhý nejslavnější klub kanadské historie se hokejistům z Kalifornie podařilo až v sedmém utkání. Ústřední postavou rozhodujícího zápasu byl opět Wayne Gretzky, jehož tři branky ve slavné Maple Leaf Garden rozhodly o těsném vítězství Los Angeles 5:4. ”Král Králů” nasbíral ve 24 zápasech celkem 40 bodů (15+25) a ve dvaatřiceti letech se stal nejlepší střelcem i nahrávačem play off. Právě jeho famózní výkony byly hlavním důvodem, proč se chodilo v Los Angeles na lední hokej i v červnu.
Finálová série s Montrealem přinesla dramatickou pětizápasovou bitvu (Kings - Canadiens 1:4), v níž se tři utkání musely rozhodovat až v nastaveném čase. Všechna prodloužení skončila ve prospěch šťastnějších Habs. Týmu tvořenému takovými borci, jakými byli Wayne Gretzky, Kelly Hrudey, Marty McSorley, Charlie Huddy, Rob Blake, Jari Kurri, Tomas Sandstrőm, Tony Granato, Dave Taylor či Luc Robitaille, zůstaly nakonec jen oči pro pláč. Ohromně zklamaný Gretzky si pátý briliantový prsten nenavlékl. Ačkoliv byl jednoznačně nejlepším mužem pohárových bojů, Conn Smythe Trophy se rovněž nedočkal. Tradice tentokrát nebyla porušena a cenu pro nejužitečnějšího hokejistu play off získal opět hráč z vítězného družstva. Gretzky byl z nešťastného průběhu finále natolik frustrovaný, že začal znovu mluvit o konci kariéry: ”Dřeli jsme jako nikdy a neuspěli jsme. Jsem fyzicky i psychicky na dně”.
Naštěstí se jeho předčasný odchod do hokejového důchodu nekonal a ”Great One” mohl v září 1993 podepsat s Los Angeles nový tříletý kontrakt. Před novou sezónou 1993-94 měl na svém kontě jen o 36 branek méně než rekordman historie NHL Gordie Howe (801 branek v 1767 utkáních). Fanoušci i odborníci si tedy kladli další otázku, zda tuto střeleckou metu pokoří již v tomto ročníku. Sen o nejprestižnějším rekordu se Gretzkymu vyplnil 23. března 1994 v domácím utkání s Vancouverem Canucks. Svou 802. branku vstřelil do sítě Kirka McLeana v 1117. utkání kariéry (Kings - Canucks 3:6). Ani úspěšná honba za rekordem a desátá Art Ross Trophy nepomohly Gretzkymu potlačit celkové zklamání ze sezóny, v níž Kings nepostoupili do play off.
Základní část NHL 1994-95 se vinou sporu o novou kolektivní smlouvu mezi majiteli klubů a hráči nezačala podle původního termínu. Volný čas se Gretzky rozhodl trávit v Evropě a s ”vlastnoručně” sestaveným týmem Ninety Nine All Stars vyrazil na exhibiční turné nazvané 99 All Star Tour. Mužstvo koučoval bývalý obránce Chicaga Doug Wilson a za asistenty měl Messiera a Gretzkyho seniory. Hlavní zbraní byl útok Messier - Gretzky - Kurri, který každému trochu sentimentálnímu příznivci připomněl slávu edmontonské dynastie z osmdesátých let. V sedmi postupně sehraných utkání ve Finsku (Jokerit Helsinky 7:1, Ilves Tampere 3:4 pp), Norsku (výběr Norska 6:3), Švédsku (Djurgardens IF 9:3, Västra Frölunda 5:2, Malmö IF 5:6 pp) a Německu (výběr Německa 8:5) dokázali Gretzkyho kamarádi pětkrát zvítězit.
Díky stávce se ročník 1994-95 smrskl na pouhých 48 zápasů, ve kterých Wayne dosáhl bilanci jednoho bodu na utkání, ale i tak to byla jeho nejhorší sezóna kariéry. Gretzky příliš nezazářil, nastřílel pouze jedenáct branek a navíc se jeho klub podruhé za sebou neobjevil mezi postupovou šestnáctkou do play off. Ačkoliv si 17. dubna 1995 ve svém 1165. zapase s Calgary Flames připisuje již svůj jubilejní 2500. bod (813+1687), zdálo se, že už dál nebude mít sílu stačit především evropským mladíkům. Opak byl však pravdou.
Do nové sezóny 1995-96 naskočil opět plný energie a nasazení. Jeho tempu však v klubu Los Angeles nikdo nestačil a Kings se pohybovali mimo příčky zaručující boje o Stanley Cup. Gretzky, toužící po ještě jednom pohárovém triumfu, byl z tohoto faktu hodně nešťastný. Začínalo být jasné, že pokud chce ve svém věku ještě dosáhnout na Stanley Cup, bude muset změnit dres. Když se klub neposílil o kvalitní hráče, což byla jeho podmínka k setrvání v Los Angeles, začal se poohlížet jinde.
O hrající legendu světového hokeje byl velký zájem a Wayne si nakonec z nabídek New York Rangers, Anaheimu nebo Chicaga vybral spolupráci s trenérem Mike Keenenem a útočníkem Brettem Hullem v St. Louis Blues. Po devíti letech v Edmontonu a necelých sedmi v Los Angeles opět oblékl nový dres. 27. února 1996 přestoupil do St. Louis Blues výměnou za Craiga Johnsona, Patrice Tardifa, Romana Vopata a volby St. Louis v pátém kole Entry Draftu 1996 (Peter Hogan) a v prvním kole Entry Draftu 1997 (Matt Zultek).
V novém trikotu se Gretzky uvedl skvěle. Hned ve svém prvním zápase 29. února 1996 se vedoucí útoku Hull - Gretzky - Corson postaral gólem o remízu 2:2 s Vancouverem Canucks (brankář Kirk McLean). Ovšem hned druhý zápas v Edmontonu nedohrál. Jeho někdejší spoluhráč a kapitán Oilers Kelly Buchberger ho udeřil loktem do obličeje tak silně, že zůstal dvě minuty ležet na ledové ploše v bezvědomí. Brzy se však vrátil a jeho souhra s kanonýrem Hullem začínala přinášet ovoce. Ve velmi zvláštním duchu probíhalo především utkání v Los Angeles. V bývalém působišti přivítali svého někdejšího miláčka v dresech s devětadevadesátkou na zádech, nicméně někteří z nich si číslice přelepili černou páskou s nápisem: ”Wayne, proč?”. Pouze ojediněle se ozval i pískot.
Začátkem dubna 1996 si Gretzky v domácím zápase proti Torontu po zákroku od Douga Gilmoura poranil záda a na téměř deset dní si musel od hokeje odpočinout. Fanoušci, kteří po jeho přestupu do St. Louis vyprodali vstupenky do konce sezóny, začínali být zklamaní. Po necelých čtrnácti dnech se jim ale nálada zvedla stejně jako samotnému Gretzkymu, jenž po dvou letech znovu okusil boje play off. Velkého úspěchu se však nedočkal. V prvním kole si sice Bluesmeni poradili s Torontem (4:2 na zápasy), ale ve čtvrtfinále nestačili na Rudá křídla z Detroitu, která vyhrála rozhodující sedmý zápas brankou Stevea Yzermana 1:0 v prodloužení. The Great One nashromáždil 16 bodů (2+14) a stal se tak nejproduktivnějším hráčem Blues v play off. Vrátíme-li se k základní části ligového ročníku 1995-96, získal Gretzky 102 bodů a naposledy tak ve své kariéře překonal stobodovou hranici.
V červnu 1996 byl oceněn kanadským hokejovým svazem trofejí Jeana Beliveaua za mimořádnou herní dovednost, mezinárodní zkušenost a vynikající propagaci sportu a fair play. Prvního července se měl stát volným hráčem a zástupci St. Louis se po určitém váhání odhodlali přijít s nabídkou dvouleté smlouvy za čtrnáct milionů dolarů. Časovou prodlevu považoval Gretzky za nedůvěru managementu v jeho schopnosti, a tak jejich pozdní nabídku neakceptoval. Kromě St. Louis jej chtěli angažovat také zástupci San Jose, jež mu nabízeli lukrativně výhodnější smlouvu než Blues, plus podíl akcií na Sharks. Dalším lovcem Velké jedničky bylo Toronto, snažící se hrát na city a operující argumentem, že živá legenda kanadského hokeje by měla ukončit svoji kariéru v krajině javorového listu. Mluvilo se i o nabídkách Vancouveru a Detroitu. Podpisový rébus se nakonec vyjasnil 21. července 1996, kdy se Wayne dohodl s New York Rangers i přesto, že mu dvouletá smlouva zaručovala jen pět milionů dolarů ročně. V dresu newyorských Jezdců tou dobou působil Mark Messier, jenž byl spolustrůjcem největších úspěchů Edmontonu z osmdesátých let. Tento argument byl ze všech nejsilnější, a tak se mohlo staronové duo Gretzky - Messier opět potkat v jednom týmu. ”Většinou člověk v životě nedostává druhou šanci. Jsem šťasten, že mohu hrát opět s Markem,” vysvětlil Gretzky, proč odolal mnohem lukrativnějším nabídkám z Toronta, San Jose nebo Vancouveru.
V New Yorku si byli vědomi toho, že k nim přichází největší legenda, co kdy obula hokejové brusle, nicméně newyorský tisk neopomněl cynicky zmínit její věk. V sezóně 1996-97 měl totiž nejbohatší americký klub věkový průměr kolem devětadvaceti let. Kromě Gretzkyho a Messiera (oběma bylo pětatřicet) překročili třicítku např. útočníci Pat Flatley (33), Esa Tikkanen (31), Luc Robitaille (30), obránci Bruce Driver (34), Ulf Samuelsson (32), Jeff Beukeboom (31) a brankáři Glenn Healy (34) a Mike Richter (30).
Na rozdíl od odborné kritiky byli fanoušci z Manhattanu na novou sezónu velmi natěšeni a před úvodním zápasem připravili Gretzkymu ve vyprodané Madison Square Garden velkolepé uvítání v podobě bouřlivých ovací. Už po dvou zápasech, ve kterých zaznamenal jen jednu asistenci, začal Wayne předvádět své obvyklé umění. V zápase s Buffalem jednu branku dal a na další tři přihrál. Po čtrnácti zápasech se dokonce vyhoupl do čela kanadského bodování. Během celé sezóny se udržoval v desítce nejlepších a právem byl již tradičně zařazen do výběru pro All-Star Game, konaném v San Jose. V sestavě Východní konference se po deseti letech od Kanadského poháru 1987 setkal v jednom týmu s dalším hokejovým gigantem, Mario Lemiuexem. Vzájemná souhra obou legend opět přinesla několik skvělých akcí.
Na konci základní části ligy se Gretzky v tabulce kanadského bodování umístil na pátém místě a jen tři body ho dělily od stobodové hranice. Téměř jako za starých časů se Gretzky prezentoval i v play off (15 zápasů, 10+10). V prvním kole nasázel loňskému finalistovi Floridě Panthers čtyři góly (Rangers - Panthers 4:1 na zápasy) a velkou měrou přispěl i k vyřazení New Jersey (4:1 na zápasy). Škoda, že manhattanskému ”spolku veteránů” došly síly, jež jim pak chyběly v semifinálových bojích se záludně hrající Philadelphií Flyers (1:4 na zápasy). Sám Gretzky byl po sekyře od Erica Desjardinse odkázán jen na hru jednou rukou.
Následovala letní přestávka, jíž sice vyplnila celá řada trejdů, ale největší přestupová bomba bohužel explodovala právě na Manhattanu. Kapitán Jezdců Mark Messier se s generálním manažerem Rangers Neilem Smithem nedohodl na nové smlouvě a zamířil do Vancouveru. Jeho odchod nesl Gretzky zvlášť těžce: ”Už jednou jsme se rozdělili a nikdy bych nevěřil, že se to může stát znovu.” Gretzky vytušil, že se mu odchodem kapitána klubu sen ještě jednou vyhrát Stanley Cup opět o něco vzdálil. I tak se rozhodl v New Yorku zůstat a poslední dvě sezóny své bohaté kariéry řádně vychutnat.
V jednom z prvních zápasů nového ročníku přijeli Rangers do Vancouveru a svého bývalého kapitána pozdravili po svém. Gretzky v utkání vstřelil padesátý hattrick kariéry a k vítězství 6:3 přispěl ještě dalšími dvěma asistencemi. 26. října 1997 se v zápase s Anaheimem Mighty Ducks postaral o další fenomenálních rekord. Nahrávkou na branku Ulfa Samuelssona zaznamenal už svou celkově 1851. asistenci a dosáhl tak v NHL většího počtu nahrávek, než kterýkoli jiný hokejista kanadských bodů! V konečné tabulce produktivity ročníku 1997-98 sice skončil na výborném čtvrtém místě, i tak však prožíval velké zklamání, neboť Rangers nepostoupili do Stanley Cupu.
V úvodu sezóny 1998-99 se Gretzky, stejně jako celý tým, spíše trápil. Ožil až koncem listopadu po příchodu českého útočníka Petra Nedvěda, s nímž si rozuměl na ledě i mimo něj. V lednu byl Gretzky vybrán do svého sedmnáctého All-Star Game (místo konání Tampa Bay), a mohl se tak potřetí v kariéře stát nejužitečnějším hráčem tohoto prestižního utkání. ”Skvěle jsem se bavil,” řekl autor jednoho gólu a dvou přihrávek, kterému místo v zahajovací pětce dobrovolně přepustil Eric Lindros. 4. února 1999 vyrovnal rekord Gordieho Howea v počtu nastřílených gólů (1071) za celou profesionální kariéru ve WHA a NHL (základní část + play off). Symbolickou branku zaznamenal ve svém 1768. zápase a již po několikáté opět do sítě Vancouveru Canucks (brankář Garth Snow, Rangers - Canucks 8:4). Howe na stejný počet branek potřeboval odehrát 653 utkání navíc, celkem 2421.
Na konci února musel Gretzky na hokej na nějakou dobu zapomenout kvůli dlouhodobým bolestem šíje. Přerušil si tak obdivuhodnou sérii 223 odehraných zápasů v jedné řadě. Za necelý měsíc se na led vrátil a 29. března 1999 se jedním gólem podílel na vítězství 3:1 nad městskými rivaly NY Islanders (brankař Wade Flaherty). Nikdo tehdy ještě netušil, že to byla jeho poslední branka v NHL (894. branka v 1479. zápase), znamenající titul nejlepšího střelce v dějinách zámořského profesionálního hokeje (1072 branek - NHL+WHA). Přivlastnil si tak poslední chybějící rekord svého dětského idolu Gordieho Howea.
S blížícím se koncem základní části bylo jasné, že se Rangers do play off znovu neprobojují. Na povrch se začaly vynořovat spekulace o odchodu největší hokejové legendy do hokejové penze. 16. dubna 1999 Gretzky na tiskové konferenci v Madison Square Garden oznámil, že po posledním zápase základní části ukončí kariéru. Od té chvíle začali všichni fanoušci projevovat své emoce. Během posledního zápasu na území Kanady mávali diváci v ottawské hale plakáty a transparenty, kterými útočníka Rangers vyzývali: ”Wayne, řekni, že to není pravda” nebo ”Wayne, prosím, ještě jeden rok”. Čtyři minuty před koncem zápasu pak fanoušci ve vyprodané hale povstali a nadšeně Gretzkému aplaudovali.
Opona za úžasnou kariérou ”Největšího z největších” se definitivně zatáhla 18. dubna 1999 v domácí Madison Square Garden. V legendární aréně se uskutečnila celá řada bombastických akcí (sportovní zápolení, koncerty, cirkusy atd.), ovšem loučení s nejgeniálnějším hokejistou všech dob všechny překonalo. S ”Velkou jedničkou” se na led přišel rozloučit kapitán Rangers Brian Leetch, bývalý spoluhráč Mark Messier nebo Super Mario Lemieux. Dále pak funkcionáři, kteří lemovali jeho dráhu po hokejovém nebi - Glen Sather, Neil Smith a prezident NHL Gary Bettman. Ten ve své řeči oznámil, že na Gretzkyho počest už nikdy nikdo v NHL neoblékne dres s číslem 99. Na Wayneho sbohem byl zvědavý i filmový Superman Christoper Reeves a nechyběli samozřejmě ani nejbližší rodinní příslušníci - oba rodiče, manželka Janet, děti Paulina, Trevor a Ty. Otec Walter potvrdil, že je skvělým showmanem a na kluziště Madison Square Garden přijel v novém mercedesu, který jeho synovi věnovali představitelé New York Rangers.
Vynikající atmosféru vytvořilo ve švech praskající hlediště plné fanoušků v dresech Edmontonu, Los Angeles, St. Louis či New Yorku. Všichni hltali Wayneho slova před posledním duelem kariéry. Moderátoři programu vyzdvihli všechny jeho individuální rekordy, stejně tak i devět Hart Trophy, deset Art Ross Trophy a samozřejmě čtyři Stanleyho poháry. Toho, co získal a udělal pro hokej, je daleko více, nicméně z časových důvodů se do programu jednoduše všechno nevešlo: Lady Byng Trophy (1980, 91, 92, 94, 99), Lester B. Person Award (1982, 83, 84, 85, 87), NHL Plus/Minus Leader (1982, 84, 85, 87), Chrysler-Dodge/NHL Performer of the Year (1985, 86, 87), Dodge Performance of the Year Award (1989), Lester Patrick Trophy (1994), první All-Star Team (1981, 82, 83, 84, 85, 86, 87, 91), druhý All-Star Team (1980, 88, 89, 90, 94, 97, 98) a osmnáctinásobná účast v NHL All-Star Game (1980-86, 1988-94, 1996-99), All-Star Game NHL MVP (1983, 89, 99).
Po galaprogramu zazpíval Brian Adams státní hymny Kanady a USA, které obohatil o nový refrén, o tom jak moc bude Wayne na ledě scházet. Pak už se mohla poslední cesta hokejovým rájem začít. Málokdo vnímal, že soupeřem Rangers je Pittsburgh Penguins a že o osudu střetnutí rozhodl v prodloužení Jaromír Jágr, podle některých odborníků Gretzkyho symbolický nástupce. Hala po této brance na okamžik oněměla a i samotný Jágr se Gretzkymu za svůj gól omluvil. Za chvíli však nikomu nevadilo, že Jezdci tímto gólem prohráli 1:2. Ten večer totiž patřil něčemu a především někomu jinému. Wayne Gretzky se rozloučil způsobem sobě vlastním, nahrávkou na jediný gól svého týmu.
Během dvacetileté kariéry v základní části NHL (1979-99) odehrál 1487 zápasů, ve kterých zaznamenal 2857 bodů za 894 branek a 1963 nahrávek. Střeleckým králem soutěže se stal Gretzky pětkrát, z toho čtyřikrát za sebou: 1982 (92 branek), 1983 (71), 1984 (87), 1985 (73) a 1987 (62). Nejlepším nahrávačem dokonce šestnáctkrát: 1980 (86), 1981 (109), 1982 (120), 1983 (125), 1984 (118), 1985 (135), 1986 (163), 1987 (121), 1988 (109), 1989 (114), 1990 (102), 1991 (122), 1992 (90), 1994 (92), 1997 (72) a 1998 (67). Třináctkrát po sobě a celkem čtrnáctkrát překonal hranici 100 bodů (1979-92, 1993-94), z toho čtyřikrát dokonce metu 200 bodů za jednu sezónu (1981-82, 1983-86). Devětkrát překonal hranici padesáti branek (1979-87, 1988-90), pětkrát šedesáti gólů (1981-85, 1986-87), čtyřikrát sedmdesáti (1981-85), dvakrát osmdesáti gólů a jednou metu devadesáti branek (1981-82). V padesáti utkáních dokázal vstřelit tři a více branek, v devíti čtyři a více branek a ve čtyřech se mu podařilo zaznamenal pět gólů. Ve třech zápasech si připsal sedm asistencí a ve dvou utkáních osm bodů.
V šestnácti ročnících play off nastoupil k 208 utkáním, v nichž vstřelil 122 gólů a u 260 asistoval. V bojích o Stanley Cup byl zároveň šestkrát nejlepším nahrávačem a nejproduktivnějším hráčem: 1983 (26 asistencí a 38 bodů), 1984 (22 asistencí, 35 bodů), 1985 (30 asistencí, 47 bodů), 1987 (29 asistencí, 34 bodů), 1988 (31 asistencí, 43 bodů), 1993 (25 asistencí, 40 bodů). V roce 1993 byl s 15 góly i jeho nejlepším střelcem. V deseti utkáních nadstavbové části dokázal vstřelit hattrick.
Dale Hawerchuk
Na počátku své hokejové dráhy v NHL byl Dale Hawerchuk neustále srovnáván s pozdějším nejlepším hráčem všech dob Wayne Gretzkym. V roce 1981 prohlásil ředitel hráčského personálu Winnipeg Jets Mike Doran, že Dale má stejnou herní intuici a cit pro puk jako Gretzky. Organizovaný hokej začal hrát ve čtyřech letech. Už tehdy demonstroval vynikající dovednosti a měl předpoklady stát se výborným hokejistou. Na jednom žákovském turnaji v Montrealu se mu ve finálovém zápase podařilo vstřelit všech osm branek, které znamenaly vítězství jeho mužstva 8:1. Tímto zdrcujícím výkonem překonal letitý rekord Guy Lafleura. V patnácti se ho snažila získat vedení slavné Oshawy Generals, které ho pozvalo na „zkušenou“. Do prvního týmu se neprobojoval, ale Generals ho zapsali na soupisku svého klubového „béčka“ Oshawa Legionnaries, které bojovalo v OHA-B. V jediném ročníku 1978-79, který za ně sehrál, nastoupil Hawerchuk k šestatřiceti utkáním, v nichž zaznamenal 32 branek a 52 asistencí. V létě roku 1979 se konal Ontario Draft QMJHL (Quebec Major Junior Hockey League). Hawerchuk byl draftován v šestém kole klubem Cornwall Royals. Ačkoli Cornwall nebyl součástí Quebec League, mohl se jejich výběrového řízení zúčastnit, a to mu umožnilo Hawerchuka získat. Dale ve své první sezóně v QMJHL 1979-80 okamžitě zazářil. Nasbíral 103 bodů (37+66) a obdržel ocenění jako Rookie-of-the-Year (nováček roku). V osmnácti zápasech play off dosáhl 45 bodů (20+25) a v pěti zápasech o vítěze Memorial Cupu jich zaznamenal šest (1+5). Royals juniorskou obdobu Stanley Cupu dobyli a Hawerchuk obdržel George Parsons Trophy (Most Sportsmanlike Player Award) - cenu pro nejsportovnějšího hráče poháru. Samozřejmě se prosadil do Memorial Cup All-Star Teamu. Po tomto vítězství byli Royals vybraní, aby reprezentovali Kanadu na Mistrovství světa juniorů v roce 1981 (SRN). Byla to doba, kdy Kanadu reprezentoval jeden klub a ne celonárodní výběr. Navzdory bídným výkonům tohoto mužstva (7. místo) byl Hawerchuk s devíti body (5+4) nejproduktivnějším hráčem turnaje. V následujícím ročníku 1980-81 Hawerchuk překonal své loňské výsledky. Nasbíral 183 bodů (81+102) a probojoval se v QMJHL do prvního All-Star Teamu. V nadstavbové části znovu přivedl Cornwall Royals k jejich druhému triumfu v Memorial Cupu. V devatenácti zápasech play off vstřelil 15 gólů a na 20 nahrál. V pěti utkáních o Memorial Cup vsítil osm branek, čímž se stal jeho nejlepším střelcem. K tomu přidal ještě čtyři asistence a to mu vyneslo i titul nejproduktivnějšího hráče poháru. Znovu se nominoval do Memorial Cup All-Star Teamu a zmocnil se i Stafford Smythe Memorial Trophy pro nejužitečnějšího hráče pohárových bojů. Zároveň byl vyhlášen nejlepším kanadským juniorem roku (Canadian Major Junior Player-of-the-Year). Není divu, že už tehdy budil velkou pozornost všech zámořských skautů, kteří si ho nechtěli nechat ujít. Jelikož v základní části NHL 1980-81 skončil poslední Winnipeg Jets, měl tedy právo první volby při Entry Draftu 1981. Generální manažer John Ferguson nenechal nikoho na pochybách, koho si vybere. Jeho volba padla neomylně na Dave Hawerchuka a tomu se tak otevřela cesta do nejprestižnější hokejové soutěže světa. Dva měsíce po draftu, 13. srpna 1981, slavili Jets desáté výročí založení klubu. Událost se uskutečnila na prostranství, kde se křižuje ulice Portage s Main Street. Při této příležitosti byl Hawerchuk představen fanouškům Winnipegu. Dave přijel v otevřeném voze, podepsal první kontrakt a oblékl si dres s číslem #10. Oslav se zúčastnil i starosta Winnipegu a všichni jeho radní. Dokonce tu byli i členové provinciální vlády (tzv. Provincial Government). Tehdy Hawerchuk poprvé pocítil, jak velký tlak na něj budou všichni vyvíjet. Naštěstí se ho nezalekl a své fanoušky nikdy nezklamal. Během devíti sezón (1981-90), které ve Winnipegu strávil, byl pokaždé nejproduktivnějším hráčem mužstva! V osmnácti letech (sezóna 1981-82) vzal Hawerchuk Winnipeg i NHL zdrcujícím útokem a týmoví spoluhráči mu začali říkat „Ducky". Během jednoho ročníku začaly padat mnohé klubové rekordy jako na běžícím páse. Hawerchuk přivedl Tryskáče k největšímu bodovému zlepšení jednoho týmu v celé historii NHL. Jets si připsali o osmačtyřicet bodů víc, než loni bez tohoto hráče. Dave překonal sedmnáct klubových rekordů a stal se nejmladším hráčem v historii NHL, který dosáhnul stobodové hranice. Překonal jej až letos o tři měsíce mladší Sidney Crosby. Hawerchukových 103 bodů byl tehdy druhý nejlepší výkon nováčka v jednom ročníku v celé historii NHL hned za Peterem Štastným (1980-81, 109). Ve své druhé sezóně (1982-83) zaznamenal nepatrný bodový pokles (91), ale stobodovou metu pak pokořil pokaždé během následujících pěti let: 1983-88 (102, 130, 105, 100, 121). Svůj střelecky i bodově nejúspěšnější ročník zaznamenal v sezóně 1984-85. Tehdy vstřelil 53 gólů a nasbíral 130 bodů. Tím se stal třetím nejmladším hráčem historie soutěže, který v jednom ligovém ročníku dal 50 a více branek. Když byl nominován do druhého All-Star Teamu 1985 a zároveň skončil druhý v souboji o nejcennější individuální trofej Hart Memorial Trophy, nazvali ho v kanadském magazínu Gól „Mini-Gretzkym“. Po skončení ročníku 1989-90 za sebou ve Winnipegu nechal přepsanou celou knihu rekordů. S Jets strávil devět let, během nichž se stal navěky jejich nejlepším střelcem (379 branek) a zároveň nejproduktivnějším mužem kanadského bodování (929 bodů). Během Entry Draftu (16. června 1990) byl "Mr. Winnipeg Jet" spolu s první volbou Winnipegu (Brad May) plus budoucím vyrovnáním trejdován do Buffalo Sabres. Výměnou za něj putovali opačným směrem Phil Housley, Scott Arniel, Jeff Parker a první volba Buffala (Keith Tkachuk). Během příštích pěti let (1990-95), které s nimi Hawerchuk strávil, se stal třikrát nejproduktivnějším hráčem týmu: 1990-91 (89), 1991-92 (98), 1993-94 (86). Jako neomezený volný agent podepsal Hawerchuk 8. září 1995 smlouvu se St. Louis Blues. Po odehrání 66 zápasů, v nichž dokázal nasbírat 41 bodů, byl vyměněn do Philadelphie Flyers za Craiga MacTavishe. Ve zbylých šestnácti utkáních základní části nasbíral 20 bodů. V následujícím ročníku 1996-97 ho sice sužovala četná zranění, ale i tak ještě zvládl zaznamenat 34 bodů. Komisař NHL Gary Bettman ho pak vybral do jeho pátého a posledního startu v exhibičním All-Star Game (1982, 1985, 1986, 1988, 1997). Dale se mu odvděčil po svém a na rozloučenou vstřelil dva góly. Po skončení této sezóny oznámil ve věku čtyřiatřiceti let odchod do hokejové penze. Během šestnáctileté kariéry v základní části NHL (1981-97) odehrál Hawerchuk 1188 zápasů, ve kterých zaznamenal 1409 bodů (v té době desátý největší počet dosažených bodů) za 518 branek a 891 nahrávek. 8. března 1991 se stal nejprve jednatřicátým hráčem historie soutěže, který si připsal 1000 bod (781. zápas, gólem) a později 31. ledna 1996 třiadvacátým hráčem, který dosáhnul 500. branky (v 1103 zápase, brankář Felix Potvin). Drahocenný puk, kterým tuto kulatou metu zaznamenal, věnoval svoji největší fanynce, a to vlastní babičce. Navzdory tomu, že hrál ve slabém Winnipegu v době, kdy Západní konferenci NHL dominovali velmi silní Edmonton a Calgary, chyběl Hawerchuk pouze v jednom ročníku play off. Nastoupil zde k 97 utkáním, v nichž vstřelil 30 gólů a u 69 asistoval. Po celou dobu své aktivní činnosti byl Hawerchuk velkým kanadským patriotem, vždy připraveným reprezentovat svou zemi na mezinárodní úrovni. Po častých zklamáních z neúspěšných vyřazovacích kolech Stanley Cupu přijal pozvání na MS 1982 ve Finsku (bronzová medaile), MS 1986 v Sovětském svazu (bronzová medaile) a MS 1989 ve Švédsku (stříbrná medaile). Během Hawerchukovy éry sice hokeji dominovali Gretzky a Lemieux, ale jeho výkon více než bod na zápas v třinácti po sobě jdoucích ročnících (1981-94) je i tak obdivuhodný. Při jednom hlasování generálních manažerů NHL osmdesátých let vyšlo najevo, že Hawerchuk by byl po Gretzkym a Coffeym třetím nejžádanějším hráčem, kolem kterého by chtěli postavit svůj tým. Ovšem největšího vyznamenaní se Hawerchukovi dostalo 12. listopadu 2001 uvedením do Hokejové síně slávy. Statistika na mezinárodní úrovni:
Dale Hawerchuk (výška 180 centimetrů, váha 86 kilogramů) se narodil 4. dubna 1963 v Rexdale, okrajové části Toronta. Krátce nato se jeho rodiče, Ed a Eleonora, přestěhovali s celou rodinou do Oshawy. Když mu byly dva roky, koupil mu otec první brusle. S nadsázkou se dá říci, že Dave uměl dříve bruslit, než chodit.
Za své výkony si vysloužil Calder Memorial Trophy (nejlepší nováček) a také si zahrál svůj první All-Star Game. Okamžitě se stal miláčkem celého Winnipegu a strhl na sebe veškerou pozornost médií. Pravdou ale zůstává, že ve skutečnosti byl Hawerchuk plachý a rezervovaný mladík. Aby unikl neustálému tlaku veřejnosti, odstěhoval se raději z města na venkovský ranč. Jeho hra byla i nadále opravdu famózní a neustále přitahovala všechny fanoušky. Brzy nebylo žádného Kanaďana, který by si jí nevšiml. 
Největší hokejové zklamání ho potkalo, když nebyl pozvaný do přípravného tábora na Kanadský pohár 1984. Naopak za svůj největší úspěch považuje vítězství na Canada Cupu 1987. Protože byl tehdy po Gretzkym, Lemieuxem a Messierem až čtvrtým centrem, hrál v tzv. „checking line“ (rozbíjecí formace).
Právě po Hawerchukově vyhraném buly se Kanada dočkala vítězného gólu, kterým Mario Lemieux rozhodl třetí zápas finálového dramatu s hráči Sovětského svazu. Hawerchuk patřil hlavně ve třetím finále k vůbec nejlepším hráčům na ledě, svým nasazením a řadou skvělých individuálních akcí zastínil většinu hvězd. Stejný úspěch si s Kanadou vychutnal ještě jednou, a to v roce 1991 při pátém ročníku tohoto turnaje.
- MS 1982 (Finsko, Tampere/Helsinky), Kanada (3. místo), 10 zápasů (3+1)
- MS 1986 (SSSR, Moskva), Kanada (3. místo), 8 zápasů (2+4)
- Rendez Vouz 1987 (Kanada, Quebec), NHL All-Stars, 2 zápasy (0+1)
- Canada Cup 1987, Kanada (1. místo), 9 zápasů (4+2)
- MS 1989 (Švédsko, Stockholm), Kanada (2. místo), 10 zápasů (4+8)
- Canada Cup 1991, Kanada (1. místo), 8 zápasů (2+3)
